Počátek Balon-klubu Praha
Jednou jsem napsal článek o balonové historii, který jsem nazval „Obtížné je krásné“. Redaktor si myslel, že jsem se spletl a text opravil „Krásné je obtížné“. Myslím, že obě rčení jsou pravdivá. V té části balonové historie, o které budeme mluvit, zcela určitě. Od mládí jsem byl obdivovatelem zvlášťního heroizmu 19. století. Byly to výpravy do neznáma. Ať to byl Stanley, který první prošel napříč Afrikou, nebo Nansen, který opustil bezpečnou loď a šel k severnímu pólu pěšky. A samozřejmě Andree, který se vydal k pólu balonem. Neboť plavba balonu – balon ve vzduchu neletí, ale pluje – byla vždy cestou do neznáma.
Druhou věcí, která mne vždy okouzlovala, byla představa právě té klidné plavby balonem v naprostém tichu a volnosti. Snad nejkrásněji popisuje své lety Flamarion. Co mne lákalo, to nebyl nějaký problematický sportovní zážitek, ale vznešený klid na obloze.
Tak jsem o tom často vypravoval přátelům ve vinárně Viola na Národní třídě. Myslím, že počátkem šedesátých let to bylo skutečné centrum. Vše, co se tehdy stalo důležitého v Praze, vždycky nějak souviselo s lidmi, kteří se ve Viole scházeli. Vyprávěl jsem o balonech často a rád a vždycky jsem všechny ujišťoval, že to společně dokážeme a že balony budou v nedaleké době plout po obloze. Pak se začali objevovat netrpělivé dotazy a mě nic jiného nezbývalo než své fantazie realizovat a své sliby přátelům plnit.
K uskutečnění svého snu jsem zvolil dvě cesty. Jednak jsem sháněl všechnu dostupnou literaturu a hledal možnosti nákupu materiálu na stavbu balonu. Na druhé straně jsem pátral, jak je vůbec možné získat povolení k letům. Nebylo v té době jiné cesty než prostřednictvím Svazu pro spolupráci s Armádou (Svazarm), který měl ze zákona monopol na sportovní létání. Každý let musel být pečlivě registrován, všichni piloti byli přísně prověřováni. Činnost Aeroklubu byla zaměřena především na výchovu vojáků. Lidská touha byla odporně zneužívána pro vojenské a politické cíle.
Bylo tady skutečně absurdní představitelům tohoto obludného spolku vysvětlovat, že chceme létat balony, protože je to krásné. Bylo naprosto jasné, že se od těchto lidí nedočkáme jakékoli podpory a zcela jistě vůbec žádné finanční prostředky na stavbu a provoz. Bylo třeba nalézt jinou cestu.
Náhoda prý přeje připraveným. Shodou okolností jeden velmi aktivní pracovník podniku, kde jsem byl zaměstnán mi nabídl, abych se stal „aktivistou“ Svazarmu v Praze 2. Během jednoho roku jsem již seděl v předsednictvu obvodního výboru. Brzo se mi podařilo, hlavně po hospodách, přesvědčit ostatní členy předsednictva, že „nová odbornost“, balonové létání, je to, co ze Svazarmu učiní organizací obdivovanou a přitažlivou. Brzo jsem dostal povolení a pověřen k založení nové základní organizace (ZO Svazarmu), která se bude zabývat touto činností. Bylo to důležité především z ekonomického hlediska. ZO byla totiž právnickou osobou, která mohla podle složitých předpisů, disponovat vlastními finančními prostředky. Bylo zvláštní, že tuto možnost neměly jednotlivé Aerokluby. Od počátku bylo jasné, že pokud získáme peníze, musíme mít možnost a s nimi disponovat.
Na den 8.prosince 1965 jsem pozval své přátele do modrého salonku v Klubu školství Na příkopě (dnes Casino . . . ), kde byl slavnostně založen Balon-klub Praha. Předseda obvodního výboru tehdy odmítl promluvit a později mi bledý vysvětlil, že dvě desítky let své funkcionářské činnosti nezažil, aby ZO Svazarmu při ustanovující schůzi byla zahájena oslovením : „dámy a pánové“. Společenské oblečení a přípitek šampaňským již naznačovaly, že tenhle klub se stane jistým enfant terrible ve Svazarmu, že se generálům narodilo nechtěné dítě.
Další fází bylo přesvědčit generály a plukovníky, že balonové létání je ideální prostředek ke zvýšení obranyschopnosti obyvatelstva. Ničemu jinému totiž nerozuměli. Vymýšleli jsme s přáteli desítky absurdních argumentů, především jak pomůžeme národnímu hospodářství. Mluvil jsem o balonech na všech možných schůzích, konferencích, aktivech a školeních a funkcionáři si pozvolna zvykali.
Bylo ovšem ještě třeba přesvědčit prostřednictvím Svazarmu Ministerstvo národní obrany, aby vůbec balonům povolilo létat. Celý vzdušný prostor v té době totiž patřil výhradně vojákům. Zde jsem se setkal se zvláštním jevem. Obecně bylo známé, že když důstojník byl velmi spolehlivý, tady oddaný, ale neschopný velet ani dvěma nebo třem vojákům, byl jako placený funkcionář odložen do Svazarmu. Tam stačilo být poslušný a opakovat několik politických frází. Jiné to bylo ovšem u letectví. Na důležité funkce přicházeli piloti, kteří si své odsloužily na tryskáčích. Tedy lidé vzdělaní, rozhodní a stateční a kteří milovali letectví. I mezi nimi byly samozřejmě nepříjemné vyjímky. Nicméně přes veškeré politické direktivy bylo většinou možno s nimi hovořit. Výsledkem byla v roce 1967 porada na MNO, které se zúčastnili všichni čelní představitelé tohoto úřadu. Bylo vydáno povolení : balony smějí létat v přesně ohraničené oblasti v jižních Čechách v sobotu a v neděli. Každý let musel být den předem naplánován a během letu každých 20 minut musel pilot hlásit vojenskému dispečerovi polohu. Drobným nedostatkem bylo, že v té době byl plyn pro plnění balonu (létalo se na svítiplyn) pouze v severozápadním cípu, v Příbrami. Ale bylo to výrazné vítězství. V naprosto jiném duchu byla vedena jednání s civilními útvary, jak s Ministerstvem dopravy, tak s SLI. Ti měli pro naše úsilí vždy plné pochopení. Byla to cesta nejen nadšení a úspěchů, ale také plná omylů.
O balonech se však již začalo mluvit a novináři o našem úsilí rádi psali. Toho si povšimlo vedení připravované výstavy poštovních známek PRAGA 68. Ta se pak stala skutečnou superakcí. Takovou spartakiádou pro filatelisty. Od dob obležení Paříže v minulém století, kdy byly zásilky dopravovány pouze balony, se stala balonová pošta tradicí. Měla se stát i velkou senzací připravované výstavy. Filatelisté tady nabídly peníze, členové klubu věnovali stavbě balonu stovky hodin práce a polští odborníci poskytovali technickou dokumentaci, dozor a piloty instruktory.
Dne 23. června 1968 se sen stal skutečností. Balon PRAGA 68, imatrikulační značka OK – 7000, byl slavnostně pokřtěn na Letenské pláni generálem Nobilem, akademikem Běhounkem a primátorem Černým. S polským pilotem Stefanem Maknem se na svoji první plavbu vydal: Jiří Jirkovský, Tomáš Kadeřábek, Jana Vodseďálková a Ivo Vodseďálek. Po dvou hodinách přistál v řepném poli u obce Šlapanice.
Již o týden později, opět z Letenské pláně, vzlétly čtyři balony v soutěži o pohár prvních českých balonových pilotů pánů Hůlky a Wandase. Vyhrála holandská posádka s pilotkou pani Nini Boesmanovou.
Balony se vrátily na českou oblohu. Cesta k tomuto návratu byla obtížná, ale výsledek byl krásný. Víme totiž, že krásné je obtížné.
Ivo Vodseďálek
zakladatel a první předseda BKP
8.12.2015 Praha